Ľudia

Srdcaři jsou z Krnova

01.05. 2019

„Budu tam!“ stálo v SMS od Jany i Petra. Odpověděli do písmenka stejně, jako by mluvili řečí stejného kmene. Potvrzovali mi tím termín rozhovoru, ve kterém jsme měli společně zavzpomínat na počátky naší fi rmy. Firmy, která letos slaví 25 let od prvního vyrobeného nápoje. A že mají společný jazyk, potvrdili i později, když mi nezávisle na sobě vysvětlovali, že práce je pro ně odreagováním od všedních starostí. Hrdost na to, že jdou s Kofolou ruku v ruce už čtvrtstoletí, byla patrná z každé jejich věty. Ostatně posuďte sami...

Jak vzpomínáte na svoje začátky v Kofole? Co vás vůbec vedlo k tomu, nechat se tu zaměstnat?
JANA: Já jsem pracovala ve státním podniku Nealko a jednoho dne jsme tam měli Den otevřených dveří. Tehdy k nám přišel i pan Kostas Samaras starší, prohlížel si prostory a potom si mě vlastně i s tou fabrikou koupil. S panem Sommerem jsme pak v jídelně podepisovali smlouvy, 2. srpna 1993, přesně si to pamatuji!
PETR: Bylo to jednodušší – hlavně co se výroby týče... Nebylo tolik produktů. Začínali jsme ve Šmeralově ulici se sodovkami a s výrobou „citrónků“, až později jsme najeli na sirupy. Nebylo nás moc. Bylo to takové spontánní a bylo na tom cítit, že to je rodinná fi rma.

Na jakou pozici jste nastupovali? A jak se změnilo vaše postavení za těch 25 let?
JANA: Už v Nealku jsem pracovala u pásu a jako dělník jsem přešla i do Kofoly. Později jsem dělala i mistrovou a nastoupila do sirupárny. A jelikož se stále zvětšoval objem a materiály začaly být pro ženu velmi těžké, tak jsem přešla do laboratoře. Tam jsem dodnes a spokojená.
PETR: Já jsem původem z Prahy, jsem vyučený automechanik a do Krnova jsem přišel po vojně v 21 letech. Nejprve jsem nastoupil do výroby, ale zároveň jsem i rozvážel zboží na jednotlivé prodejny. V podstatě jsem byl takový obchoďák, který zavážel restaurace a obchůdky. Teď jsem vedoucím směny v krnovském výrobním závodě a mám na starosti každodenní logistiku zboží ze skladu, do skladu, nakládky do aut atd. Zažil jsem tu hodně lidí, rozjížděl jsem i sklad Na Vrbině.

Jak vypadá váš každodenní režim?
JANA: Neumím si představit začátek směny bez kávy. Člověk je pak nabuzený a vrhne se do práce. Záleží, zda mám ten den na starosti mikrobiologii, nebo výrobu. Pokud výrobu, popadnu nákupní košík, objedu si všechny linky, posbírám si vzorky na měření, roztřídím je a začnu ochutnávat a kontrolovat všechny parametry. Takových koleček dělám tak šest za den...

Takže díky vám víme, že pijeme zaručeně dobré nápoje...
JANA: Zaručeně dobré, a hlavně nezávadné nápoje, troufám si říct! (smích)

Co pro vás znamená práce v Kofole?
PETR:
 Práce je pro mne odreagování od běžného života. V soukromí řeším takové ty věci, že musím zaplatit složenky a tak dále, ale tady přijdu a musím pracovat. Není to koníček, ale práce mě baví. Kdyby mě to nebavilo, tak tu nejsem.
JANA: Já rozhodně nelituji, že jsem tady. Práce mě velice baví. Někdo si může myslet, že je stereotypní, ale to mně vůbec nepřijde. Navíc ta práce mi vždycky pomohla odpoutat se od nepříjemných věcí, od starostí, které se mi děly v soukromém životě. V práci jsem na to vždycky musela přestat myslet. Máme tu skvělý kolektiv a to mi vždycky pomohlo. Chodíme na společné akce a výlety. A to je velký bonus, když se těšíte do práce.

Dnes lidé hodně střídají pozice, přemýšleli jste i vy někdy o odchodu?
PETR: A kolikrát... Ne vždy tu byly růžové podmínky, člověk si prošel od skladu v bývalé Karnole až po velký sklad. Změnilo se i to, že už nezavážíme malé prodejničky, že už se zaváží jen velcí partneři. Jsou tu standardy WCM, na které si člověk musel zvyknout. Ale vždycky mě tu drželi lidé. Prožil jsem si tu tři vztahy a rodina bylo to, co mě vedlo k tomu, tu zůstat. Práce se dá najít i jinde, ale tady už jsem si na to zvykl, mám to zajeté a neměnil bych.
JANA: Jooo, to bylo asi dvakrát třikrát. Bylo to například v situaci, kdy nás bylo málo a já musela dělat třeba pět dvanáctek za sebou. A to už jste pak psychicky vyčerpaný. Chcete svou práci dělat zodpovědně, ale v takovém náporu už máte strach, abyste neudělal chybu. A to vás vyčerpává. To byly okamžiky, kdy jsem si říkala: stojí mi to za to?! Ale zas na druhou stranu, když jsem pak viděla tu sumu na účtu, kterou jsem si za ty odpracované hodiny zasloužila, tak to bylo příjemné. Mohla jsem si dovolit něco víc, něco si užít. Já nerada někde začínám, tady už to znám. A navíc – mě by už nikde v tomhle věku ani nechtěli. Tak snad do důchodu tu už vydržím!

Jak se změnila z vašeho pohledu fi rma za tu dobu, co je fi rmou?
PETR: Kofola byla malá rodinná fi rma. Dneska si už vybudovala evropskou pozici. Krnov to tady ale všechno rozjel, vytvořila se tu i docela stabilní parta lidí a na to jsem hrdý.
JANA: Firma se určitě změnila. Dodneška si pamatuji období, kdy fi rma ještě nebyla přidružena ke staré sodovkárně a pan René Musila nás vozil v žigulíku do cukrovaru na Palhanci, kousek od Opavy. Tam se vyráběly ty citrónky. Byl tam takový primitivní přístroj, do něho jsme ručně nasazovali plastové nádobky a ty se plnily. Ještě dnes tady mám na prstě puchýř a cítím, jak to štípalo. Po práci nás zase naložil a zavezl na nádraží. Čtyři ženy takto vždycky vozil! Ale téhle ruční práce už hodně ubylo, firma se zmodernizovala. Celkově je to jedna z mála firem, která myslí na zaměstnance – tím, že máme nějaké benefity, že se snaží poskytovat nám nadstandard. Každý se diví: „Vy dostáváte pití? Teplý oběd? A za každé výročí větší finanční odměnu? Vždyť my jsme slyšeli, že Kofola každého sedře z kůže...“ A já říkám: „To není pravda. Kdyby mě sedřeli, tak tam nedělám tak dlouho, ne?“

Co byste fi rmě popřáli do dalšího čtvrtstoletí?
PETR: Hlavně aby to postavení Kofole vydrželo i nadále. A to nejen na Moravě a na Slovensku, ale i v ostatních zemích Evropy, aby se vždy dokázala na trhu mezi ostatními prosadit.
JANA: Ať postoupí ještě o nějaký ten stupínek v konkurenci. A – snad to nebude znít divně – ale aby měla více takových stálých zaměstnanců. Protože teď někoho vychováte a on jde pak pryč. Myslím, že Kofola by si zasloužila více dlouhodobých pracovníků. Vedení je ještě mladé, takže to dalších 25 let vydrží, dceřiným společnostem se taky daří, tak nic dalšího už asi není potřeba. Teď v srpnu jsme vydělali tu miliardu, tak to asi děláme dobře. Jen tak dál!